къто

Z Wikislovníku
Přejít na: navigace, hledání

staroslověnština[editovat]

etymologie[editovat]

Z praslov. *kъ̏to, AP (c).[1]

Srov. stčes. kto, čes. kdo, sloven. pol. kto, hluž. štó, dluž. chto, rus. кто, кого́, ukr. běl. хто, srbochorv. tkȍ, kòga, slovin. kdó.[2]

zájmeno[editovat]

  • tázací
  • neurčité
  • vztažné

skloňování[editovat]

Zájmeno tvar
nominativ къто
genitiv кого
dativ комѹ
akuzativ кого
lokál комь
instrumentál цѣмь

význam[editovat]

  1. (tázací) kdo
    • къто сь ѥстъ ꙗко вѣтри и морѥ послѹшаѭтъ ѥго – Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře? [Mt 8, 27 – Zogr Mar]
  2. (neurčité) někdo, kdokoliv
    • въшьдъ въ домъ • нє хотѣашє да би къто чѹлъ – Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. [Mk 7, 24 – Zogr]
  3. (vztažné) kdo, jenž
    • твоѥ послѹшьство нѣстъ истиньно • привєди къто слъіша къто ли тѹ стоꙗ – Tvé svědectví není pravé. Přiveď někoho, kdo to slyšel nebo kdo tam stál. [Supr 241, 22]

srovnej[editovat]

  1. ижє

související[editovat]

reference[editovat]

  1. DYBO, Vladimir Antonovič. Slavjanskaja akcentologija. Nauka: Moskva 1981. Glava 1: Akcentnyje paradigmy imeni v baltijskom i slavjanskom, s. 50-51.
  2. VASMER, Max. Russisches etymologisches Wörterbuch. Bd 1: A – K. Winter, Heidelberg 1953. ISBN 978-3-8253-0665-6. Heslo „кто“, s. 676.