dedukce

čeština

výslovnost

• IPA: [ˈdɛdukt͡sɛ]

dělení

• de-duk-ce

etymologie

Z latinského deductio odvozeného ze slovesa dēducĕre — vyvodit, vyvést; odvodit, vyvozovat, které z ducĕre. Srovnej např. francouzské déduction, italské deduzione, dále např. slovenské konduktér, české redukce, producent, indukce apod.

podstatné jméno

• rod ženský

skloňování

pád \ číslo	jednotné	množné
nominativ	dedukce	dedukce
genitiv	dedukce	dedukcí
dativ	dedukci	dedukcím
akuzativ	dedukci	dedukce
vokativ	dedukce	dedukce
lokál	dedukci	dedukcích
instrumentál	dedukcí	dedukcemi

význam

1. myšlenkový proces, např. detektivní metoda, spočívající ve vyvozování závěrů či závěru z přímých i nepřímých indicií
   • S případy podvodů s otcovstvím se setkaly radnice už před lety, třeba v Krupce na Teplicku. Úřednice však zdůrazňují, že vždy jde jen o jejich dedukci, o testy otcovství žádná z radnic nepožádala a neexistuje tak důkaz, který by potvrdil, že za otce novorozenců se účelově vydává některý z důchodců.
   • Sherlock Holmes je mistr rozumu, logiky a dedukce. Při řešení případů je schopen zrekonstruovat celou událost na základě malého množství důkazů či jevů, pro jiného člověka nezřejmých až nepostřehnutelných. (Správně by se u něj mělo hovořit spíše o indukci, že?)
2. (v logice, v matematice) proces usuzování, ve kterém se od předpokladů (premis) dochází k závěru z těchto předpokladů vyplývajícímu, přičemž odvozování je jisté, nikoliv jen pravděpodobné. Jeden ze základních postupů dokazování v těchto disciplínách, pro provedení důkazu.

překlady

1. metoda přemýšlení či detektivní práce

   • němčina: Ableitung ž
   • ruština: дедукция ž
   • řečtina: παραγωγικός λογισμός m

související

• dedukovat
• deduktivní
• deduktivně
• dukce

externí odkazy

Článek Dedukce ve Wikipedii