naň
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
čeština[editovat]
výslovnost[editovat]
- IPA: [naɲ]
dělení[editovat]
- naň
etymologie[editovat]
Variantní tvar akuzativu singuláru zájmena on (rod mužský) a ono (rod střední) po předložce na, podobně jako oň, proň, veň, zaň. Obdobné tvary obsahuje také slovenština, polština, slovinština a srbochorvatština. V současné spisovné češtině se vyskytuje řídce, většinou jen ve východních oblastech (východomoravská a slezská nářečí) a pouze tam je také výhradně doloženo užívání v rodě středním. Jinde bývá pociťováno jako archaické či knižní.[1]
zájmeno[editovat]
- osobní
- rod mužský nebo střední
význam[editovat]
poznámky[editovat]
- ↑ BĚLIČ, Jaromír. Bez něj je to těžké. Naše řeč, 1977, roč. 60, čís. 2. Dostupné online. ISSN 0027-8203.
- ↑ Alois Jirásek: Filosofská historie
- ↑ František Hrnčíř: Pták, který mluví