řkouce

čeština

výslovnost

• IPA: [r̝̊kɔʊ̯t͡sɛ]

dělení

• řkou-ce

sloveso

význam

1. přechodník přítomný množného čísla slovesa říct/říci/řeknout
   • S největší však oddaností vzhlíželi všichni k Libuši, ač věkem nejmladší. Bylať tak spanilá, těla cudného, chování vlídného, při tom vážná, v řeči jistá a rozšafná, že i drsní, bojovní muži tlumili hlas a mírnili slova, když všecka líbezná kráčela kol, že i starci věkem zkušení a znavení ji velebili, řkouce: „Nad mateř je sličnější, nad otce moudřejší.“

související

• řka
• řkouc