Z Wikislovníku
čeština
výslovnost
varianta
dělení
etymologie
Slovo pochází z okolí Ostravy a Karviné. Původně se jednalo o označení hornického učně – hanlivá narážka pro nemotoru, zřejmě z německého nářečního Zipf („nezajímavý muž, trouba“, v hovorové němčině též „mužské přirození“),[1] které vychází ze středohornoněmeckého zipf („cíp, špička, výčnělek“, v dnešní němčině Zipfel) souvisejícího s českým cíp a patrně i anglickým tip („špička“).[2]
podstatné jméno
skloňování
| Substantivum |
singulár |
plurál |
| nominativ |
cyp |
cypi/cypové |
| genitiv |
cypa |
cypů |
| dativ |
cypu/cypovi |
cypům |
| akuzativ |
cypa |
cypy |
| vokativ |
cype |
cypi/cypové |
| lokál |
cypu/cypovi |
cypech |
| instrumentál |
cypem |
cypy |
význam
- (nářečně) hornický učeň, (přeneseně) hlupák
- Řekni temu cypovi, ať vyleze zpod teho vytaha, bo ho to jebne!
- (nářečně, vulgárně) mužské přirození
- Než aby si našel ženskou, strká cypa do lochny ve stole.
- (nářečně) expresivum
- Tož dobre jak cyp.
- Ty jsi cyp.
- To je na cypa.
- Kurde ten hrubec je cyp.
- (nářečně) neurčitý pozdrav
- Tě cyp.
- lze použít též v kombinaci s výše zmíněnými: Tě cyp jak cyp.
- (nářečně) krajové přísloví
- Je dobré míti cypa. (být chytrý, mazaný)
poznámky
- ↑ 1,0 1,1 HUGO, Jan a kol. Slovník nespisovné češtiny. 2. rozšířené vydání. Praha: Maxdorf, c2006. ISBN 80-7345-098-4. Hesla „cip“ a „cyp“, s. 81, 85.
- ↑ REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Leda, 2001. ISBN 80-85927-85-3. Heslo „cíp“, s. 106.
