зѫбъ

staroslověnština

etymologie

Z praslov. *zôbъ; paradigma přízvuku (c); rod mužský; o-kmenová deklinace.

Srov. čes., sloven. zub; pol. ząb, zęba; hluž., dluž. zub; rus. зуб, зу́ба; ukr. зуб; bulh. зъб(ъ́т); srbochorv. zȗb; slovin. zȏb.

podstatné jméno

• rod mužský
• o-kmenová deklinace

skloňování

Substantivum	singulár	duál	plurál
nominativ	зѫбъ	зѫба	зѫби
genitiv	зѫба	зѫбѹ	зѫбъ
dativ	зѫбѹ	зѫбома	зѫбомъ
akuzativ	зѫбъ	зѫба	зѫбъі
vokativ	зѫбє	зѫба	зѫби
lokál	зѫбѣ	зѫбѹ	зѫбѣхъ
instrumentál	зѫбомь	зѫбома	зѫбъі

význam

1. zub
   • назираѥтъ грѣшьникъ правьдьника • и поскрьжьщєтъ на н̑ь зѫбъі своими – Proti spravedlivému strojí svévolník pikle, skřípe proti němu svými zuby. [Žalm 36 (37), 12 – PsSin]

slovní spojení

1. зѫбъ за зѫбъ – zub za zub
   • слъішастє ꙗко рєчєно бъістъ • око за око и зѫбъ за зѫбъ – Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko, zub za zub'. [Mt 5, 38 – Zogr Mar]

související

• зѧти
• зѫбьнъ