слъньцє

Z Wikislovníku
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

staroslověnština[editovat]

etymologie[editovat]

Z praslov. *sъ̏lnьce; paradigma přízvuku (c);[1] rod střední; jo-kmenová deklinace.

Srov. stčes. slnce;[2] čes. slunce; sloven. slnce/slnko; pol. słońce; hluž. słónco; dluž. słyńco; rus.со́лнце; ukr. со́нце; bulh. слъ́нце; mak. сонце; srbochorv. sȗnce; slovin. sо̑lnсе.[3]

podstatné jméno[editovat]

  • rod střední
  • jo-kmenová deklinace

skloňování[editovat]

Substantivum singulár duál plurál
nominativ слъньцє
genitiv слъньца
dativ слъньцѹ
akuzativ слъньцє
vokativ слъньцє
lokál слъньци
instrumentál слъньцємь

význam[editovat]

  1. slunce
    • въ тъі дьни по скръби тои • слъньцє помрачитъ сѧ • и лѹна нє дастъ свѣта своѥго – Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce, a měsíc ztratí svou záři ... [Mk 13, 24 – Zogr Mar]
    • слъньцє позна западъ свои – Slunce ví, kdy k západu se schýlit. [Žalm 103 (104), 19 - PsSin]

související[editovat]

poznámky[editovat]

  1. DERKSEN, Rick. Etymological Dictionary of the Slavic Inherited Lexicon. Brill, Leiden and Boston 2008.
  2. BĚLIČ, Jaromír – KAMIŠ, Adolf – KUČERA, Karel. Malý staročeský slovník. SPN, Praha 1978.
  3. VASMER, Max. Russisches etymologisches Wörterbuch. Winter, Heidelberg 1953-1958.