Uživatel:Auvajs/Problematika normativnosti

Podstata normativnosti spočívá v tom, že každá norma má preskriptivní charakter, tedy že stanoví něco, co má být. Symbolicky lze podstatu normativnosti vyjádřit pomocí obecného modu M (má být).
Důležité je rozlišovat mezi tím, co má být (preskriptivním, regulativním), a tím, co je (deskriptivním, popisným). Deskriptivní charakter mají výroky, které stanoví, že něco je nebo bylo, a které proto mají určitou pravdivostní hodnotu.
Pro posouzení charakteru jazykového výrazu však není rozhodující jeho forma, ale jeho skutečný význam. Např. ustanovení ústavy ČR, že „hlavním městem České republiky je Praha“ (čl. 13), má přes vnější deskriptivní charakter normativní povahu a význam (ústavodárce určuje Prahu jako hlavní město).
Tento význam lze někdy dovodit jen z kontextu, v němž je jazykový výraz použit. Známý je příklad věty, kterou použije majitel domu vůči svému hostu: „Můžete zaparkovat před domem“, která může mít normativní význam, jde-li o jím dané dovolení určitého chování, ale může mít i význam čistě informativní o existenci možnosti parkování. Tato věta může přitom samozřejmě obsahovat buď toliko informaci o faktické možnosti parkovat, nebo informaci o existenci normy dovolující parkovat na daném místě (kdy však majitel domu sám není normotvůrcem).
Normy regulují chování lidí (přímo, nebo zprostředkovaně) a stanoví, jaké chování je z hlediska normotvůrce žádoucí a jaké nežádoucí. Jejich společným rysem je tedy normativnost a regulativní schopnost. V určitém normativním systému buď platí nebo neplatí, z čehož vyplývá, že normy samy o sobě (na rozdíl od výroků o nich) nemají pravdivostní hodnotu.
Svojí regulativností se normy liší nejen od výroků, ale i od idejí a hodnotících (axiologických) vět. Na rozdíl od nich normativní věta bezprostředně nehodnotí (jevy, chování atd.), ale určuje, jakým způsobem se chovat.
Srovnejte tyto formy jazykových výrazů:

norma — Studenti jsou povinni chodit na přednášky;

výrok — Studenti chodí na přednášky;

idea — Je žádoucí, aby studenti chodili na přednášky;

výrok o normě — Je pravda, že studenti jsou povinni chodit na přednášky;

hodnotící věta — Je správné, že studenti chodí na přednášky.

GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň : Academia, 2009. ISBN 978-80-7380-233-2. S. 27-28.