Je tu ovšem případ zdánlivě opačný, objevující se v podivné shodě v pohádkách negrů jako u nás a jako kdekoliv. Je to motiv Popelky, děvečky pokorné a odstrkované, sirotka, jemuž je upírán podíl na slávě života. Nic si z toho nedělej, Popelko všech národů; jako démant ze smetiště zvedne tě královský syn a ozdobí tebou svou korunu.[1]
Kromě čeledína Toníka a děvečky Josefíny neviděl rolník Martin třebas tři neděle živé duše. Jeho usedlost ležela úplně na samotě mezi lesy[2]
Prosím vás, usnesme se mezi sebou, že odříkáme se těch hloupých našich titulů, jako „milostpaní“, „jemnostpaní“ a „vaší milosti“ a podobných. Kdybyste slyšely, jak se děvečky mezi sebou smějí tomuto „milostění“, zajisté každá moudrá odhodila by tuto nadmíru hloupou marnost.[3]
