… a budou se mísit plemena. (…) Poddá se to všechno během času. Bude to prostá výměna. Český voják vyspí se s maďarskou dívkou a ubohá česká děvečka přijme k sobě maďarského honvéda, a po staletích bude to zajímavé překvapení pro antropology, proč se objevily vysedlé lícní kosti u lidí na březích Malše. (…) (…) Tak ten náš Mejstřík skočí do kola a tu největší fešandu chce brát jednomu honvédovi, kerej začal něco brebentit, a Mejstřík mu hned jednu hodil, ten se svalil, my už hned chytli überšvunky, votočili jsme si je kolem ruky, aby nám bajonety neulítly, skočili mezi ně, já jsem vykřik: ,Vinnej nevinnej, berte to po řadě!` a už to šlo jako na másle.[1]
A víte, kteří tu as nejdéle ostanou? Čechové. Ti nemají za sebou ani silnou a agitující emigraci, ani rozmrzelé honvédy, ani Piemont, ani Garibaldiho. Svět o nich neví, vláda jich nenávidí, Vídeňáci se jim smějou a vlastní jejich krajané jsou buď teprv na počátcích poznání, aneb - za nic nestojí[2]
„Netvař se tak vážně, Švejku, ono ti to na frontě přejde, prát se s nějakými honvédy,“ pokračoval, „líčení se s vámi oběma zastavuje a každý z vás jde k své části, kde budete potrestáni u raportu, a pak půjdete s marškou na frontu.[3]