incipit

čeština

výslovnost

IPA: [ɪnt͡sɪpɪt]

dělení

in-ci-pit

etymologie

Pochází z latiny, kde je tvarem 3. osoby jednotného čísla přítomného času slovesa incipio: incipit = „začíná“. Rukopisy a první tisky neměly titulní list s názvem, začínal hned text, na jehož začátku bylo poznamenáno „začíná kniha“, „incipit liber“.^[1]^[2]

podstatné jméno

rod mužský neživotný

skloňování

pád \ číslo	jednotné	množné
nominativ	incipit	incipity
genitiv	incipitu	incipitů
dativ	incipitu	incipitům
akuzativ	incipit	incipity
vokativ	incipite	incipity
lokál	incipitu	incipitech
instrumentál	incipitem	incipity

význam

počáteční slova starých rukopisů nebo tisků

antonyma

explicit^[3]

poznámky

↑ BENEŠ, Josef. O názvech slovesných děl. Naše řeč, 1961, roč. 44, čís. 9–10. Dostupné online. ISSN 0027-8203.
↑ WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a v 15. století. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906. Dostupné online. Kapitola Práce umělecké, s. 806–807.
↑ Slovník spisovného jazyka českého. Ústav pro jazyk český, 1960–1971, [cit. 2012-08-24]. Heslo incipit.

externí odkazy

Článek Incipit ve Wikipedii

[1] BENEŠ, Josef. O názvech slovesných děl. Naše řeč, 1961, roč. 44, čís. 9–10. Dostupné online. ISSN 0027-8203.

[2] WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a v 15. století. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906. Dostupné online. Kapitola Práce umělecké, s. 806–807.

[3] Slovník spisovného jazyka českého. Ústav pro jazyk český, 1960–1971, [cit. 2012-08-24]. Heslo incipit.

[1]

[2]

[3]