Sed, opīnor, quiēscāmus; ne nostram culpam coarguāmus; quī, dum urbem, id est patriam, amāmus, dumque rem conventūram putāmus, ita nōs gessimus, ut plānē interclūsī captīque sīmus. – Ale dejme si už pohov, zklidněme se, abychom neprozradili naši vinu, my, kteří milujeme Řím, to jest vlast, tak, že když jsme se domnívali, že dojde ke shodě, jednali jsme tak, že nás pak dočista odřízli a zajali.[1]
