vzdoruje

čeština

výslovnost

• IPA: [ˈvzdɔrʊjɛ]

sloveso

• nedokonavé
• intranzitivní

význam

1. třetí osoba čísla jednotného oznamovacího způsobu času přítomného rodu činného slovesa vzdorovat
   • Spokojen sám sebou roveň dítěti stařeček se vetchý náhle rozhovořil, do svých upomínek hluboko se vnořil. Chtěl by rázem jedním říci vše, co ví, ale vzdoruje mu jazyk nehybný
   • Ti dva si nemohou rozumět. Vdovec chce poroučet a vychovávat za dva, zdvojnásobuje svou autoritu a přepíná ji malicherně, nedůtklivě a s pedantskou sekaturou; dítě nevyhnutelně vzdoruje a revolta v něm utkvívá jako trvalý mravní tik.
2. přechodník přítomný jednotného čísla mužského rodu slovesa vzdorovat