Pes již vyskočil z vodního lůžka; jen dívka ještě spí. Mrzák jest již promočen na tělo. Ale to ho neochlazuje, nýbrž jen ještě výše rozpaluje bezmocnou šílenou zlobu, která sžírá jeho nitro. O kdyby jen mohl vymrštiti s vozíku své nehybné, bídné tělo![1]
Já viděl v mraků tříšti, syn velké doby příští jak vstoupil v zory jas a zdeptal trud a zlobu, vyrazil víko hrobů a pochodní svou třás’![2]
„Pane rytíři!“ začal mírně, a zlobu, z prsou se deroucí, mocně zastavoval, „pane rytíři, byl jste tak laskav a slíbil jste mi, že dívku, již jsem si byl za manželku vyvolil, na pokoji necháte. I musím vám nyní slovo navrátit, a prositi vás, abyste se hodně snažně o ni postaral.“[3]
