воинъ
staroslověnština
[editovat]etymologie
[editovat]Z praslov. *vojinъ;[1] rod mužský; o-kmenová deklinace.
Srov. čes., sloven. vojín, voják; pol. wojak; rus. во́ин; ukr. во́ïн; bulh. войни́к; srbochorv. vòjnīk; slovin. vojník.[2]
podstatné jméno
[editovat]- rod mužský
- o-kmenová deklinace
skloňování
[editovat]| Substantivum | singulár | duál | plurál |
|---|---|---|---|
| nominativ | воинъ | воина | воини |
| genitiv | воина | воинѹ | воинъ |
| dativ | воинѹ | воинома | воиномъ |
| akuzativ | воинъ/воина* | воина | воинъі |
| vokativ | воинє | воина | воини |
| lokál | воинѣ | воинѹ | воинѣхъ |
| instrumentál | воиномь | воинома | воинъі |
* tvar воина je genitiv-akuzativ
význam
[editovat]- voják
- воини жє вєдошѧ и вънѫтрь на дворъ • ѥжє ѥстъ прѣторъ – Vojáci ho odvedli do místodržitelského dvora. [Mk 15, 16 – Zogr Mar]
- и абиѥ посълавъ цѣсар̑ь воина • повєлѣ принєсти главѫ ѥго – Král ihned poslal vojáka s příkazem přinést Janovu hlavu. [Mk 6, 27 – Zogr]