воинъ

Z Wikislovníku
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

staroslověnština[editovat]

etymologie[editovat]

Z praslov. *vojinъ;[1] rod mužský; o-kmenová deklinace.

Srov. čes., sloven. vojín, voják; pol. wojak; rus. во́ин; ukr. во́ïн; bulh. войни́к; srbochorv. vòjnīk; slovin. vojník.[2]

podstatné jméno[editovat]

  • rod mužský
  • o-kmenová deklinace

skloňování[editovat]

Substantivum singulár duál plurál
nominativ воинъ воина воини
genitiv воина воинѹ воинъ
dativ воинѹ воинома воиномъ
akuzativ воинъ/воина* воина воинъі
vokativ воинє воина воини
lokál воинѣ воинѹ воинѣхъ
instrumentál воиномь воинома воинъі

* tvar воина je genitiv-akuzativ

význam[editovat]

  1. voják
    • воини жє вєдошѧ и вънѫтрь на дворъ • ѥжє ѥстъ прѣторъ – Vojáci ho odvedli do místodržitelského dvora. [Mk 15, 16 – Zogr Mar]
    • и абиѥ посълавъ цѣсар̑ь воина • повєлѣ принєсти главѫ ѥго – Král ihned poslal vojáka s příkazem přinést Janovu hlavu. [Mk 6, 27 – Zogr]

srovnej[editovat]

  1. ратьникъ

související[editovat]

poznámky[editovat]

  1. DERKSEN, Rick. Etymological Dictionary of the Slavic Inherited Lexicon. Brill, Leiden and Boston 2008.
  2. VASMER, Max. Russisches etymologisches Wörterbuch. Winter, Heidelberg 1953-1958.