звѣрь

staroslověnština

etymologie

Z praslov. *zvě̑rь; paradigma přízvuku (c); rod mužský; i-kmenová deklinace.

Srov. stčes. zvěř – "zvíře, živočich, zvěř"; čes. zvěř, zvíře; sloven. zver, zviera; pol. zwierz, zwierzę; dluž. zwěrjо; hluž. zwěŕe; strus. звѣрь; rus. зверь; ukr. звір; bulh. звяр; srbochorv. zvijȇr; slovin. zvȇr, zverȋ.

podstatné jméno

• rod mužský
• i-kmenová deklinace

skloňování

Substantivum	singulár	duál	plurál
nominativ	звѣрь	звѣри	звѣриѥ
genitiv	звѣри	звѣрию	звѣрии
dativ	звѣри	звѣрьма	звѣрьмъ
akuzativ	звѣрь	звѣри	звѣри
vokativ	звѣри	звѣри	звѣриѥ
lokál	звѣри	звѣрию	звѣрьхъ
instrumentál	звѣрьмь	звѣрьма	звѣрьми

význam

1. (divoké) zvíře, živočich
   • бѣ съ звѣрьми • и анг̑єли слѹжаахѫ ѥмѹ – Byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali. [Mk 1, 13 – Zogr Mar]

srovnej

1. животьно, животъ

související

• звѣринъ
• звѣриньнъ
• звѣриньскъ
• звѣрокръмьникъ
• звѣроꙗдимъ
• звѣрьнъ