тѹкъ

staroslověnština

etymologie

Z praslov. *tûkъ; paradigma přízvuku (c); rod mužský; o-kmenová deklinace.

Srov. stčes. tuk – "tuk; tučnost", tuk zemský – "úroda, úrodnost"; čes., sloven. tuk; pol., hluž., dluž. tuk; strus. тукъ – "tuk, sádlo"; rus., ukr. тук – "tuk"; bulh. тук – "sádlo, tuk, vývar"; srbochorv. (dial.) tûk/tȕk – "omáčka"; slovin. túčа – "tuk".

podstatné jméno

• rod mužský
• o-kmenová deklinace

skloňování

Substantivum	singulár	duál	plurál
nominativ	тѹкъ	тѹка	тѹци
genitiv	тѹка	тѹкѹ	тѹкъ
dativ	тѹкѹ	тѹкома	тѹкомъ
akuzativ	тѹкъ	тѹка	тѹкъі
vokativ	тѹчє	тѹка	тѹци
lokál	тѹцѣ	тѹкѹ	тѹцѣхъ
instrumentál	тѹкомь	тѹкома	тѹкъі

význam

1. tuk
   • ꙗко тѹка и масти испльни сѧ дѹша моꙗ – Jako tukem a sádlem sytila se duše má. [Žalm 62 (63), 6 – PsSin]
2. žírnost, hojnost
   • и полꙗ твоꙗ насъітѧтъ сѧ тѹка – A pole tvá nasytí se hojností. [Žalm 64 (65), 12 – PsSin]

srovnej

1. масть
2. гобино, обилѥ

související

• тучьнъ