dědina
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
Možná hledáte dedina nebo Dědina.
čeština[editovat]
výslovnost[editovat]
- IPA: [ˈɟɛɟɪna]
dělení[editovat]
- dě-di-na
podstatné jméno[editovat]
- rod ženský
skloňování[editovat]
| Substantivum | singulár | plurál |
|---|---|---|
| nominativ | dědina | dědiny |
| genitiv | dědiny | dědin |
| dativ | dědině | dědinám |
| akuzativ | dědinu | dědiny |
| vokativ | dědino | dědiny |
| lokál | dědině | dědinách |
| instrumentál | dědinou | dědinami |
význam[editovat]
- (knižně, oblastně) vesnice
- Hordubal stojí na silnici a polyká prach; pak se pomalu obrací k dědině a jde s hlavou schýlenou domů. Ech, Juraji, takto chodí staří.[1]
- Přes plot Hordubal a obchází dědinu zadem, podívat se po nebi co a jak. Dědina odzadu – jako když se odspodu díváš na stůl, samé hrubé dřevo a roubení; a jako by tě nikdo neviděl, jako by sis hrál s celým světem na schovávanou[2]
- (knižně, oblastně) náves
- (v historii) rodové pozemky
- Dědina, původně veškeren majetek, který se určité osobě dostal dědictvím od předků jejích, tedy statek zděděný, bonum paternum, b. aviaticum (u starých Čechů hereditas).[3]
související[editovat]
poznámky[editovat]
- ↑ Karel Čapek: Hordubal/Kniha první, kap. XIV.
- ↑ Karel Čapek: Hordubal/Kniha první, kap. XI.
- ↑ Dědina. In Ottův slovník naučný. Praha : J. Otto, 1893. Dostupné: <s:Ottův slovník naučný/Dědina>. Díl 7, s. 146.