dědina
čeština
[editovat]výslovnost
[editovat]- IPA: [ˈɟɛ.ɟɪ.na]
dělení
[editovat]- dě-di-na
etymologie
[editovat]Dědina ve významu (1) vzniklo stejně jako dědit nebo dědic od slova děd původně s významem rodová ves, v níž vládne děd.[1] Z toho přenesením význam (2). Význam (3) vznikl taktéž od slova děd (zde ve významu předek druhého a vyššího stupně[2]), původně s významem majetek předků.[3]
podstatné jméno
[editovat]- rod ženský
skloňování
[editovat]| pád \ číslo | jednotné | množné |
|---|---|---|
| nominativ | dědina | dědiny |
| genitiv | dědiny | dědin |
| dativ | dědině | dědinám |
| akuzativ | dědinu | dědiny |
| vokativ | dědino | dědiny |
| lokál | dědině | dědinách |
| instrumentál | dědinou | dědinami |
význam
[editovat]- (knižně) (oblastně, na Moravě) vesnice, obec, osada
- Hordubal stojí na silnici a polyká prach; pak se pomalu obrací k dědině a jde s hlavou schýlenou domů. Ech, Juraji, takto chodí staří.[4]
- Přes plot Hordubal a obchází dědinu zadem, podívat se po nebi co a jak. Dědina odzadu – jako když se odspodu díváš na stůl, samé hrubé dřevo a roubení; a jako by tě nikdo neviděl, jako by sis hrál s celým světem na schovávanou[5]
- (knižně, oblastně) náves
- (v historii) rodové pozemky
- Dědina, původně veškeren majetek, který se určité osobě dostal dědictvím od předků jejích, tedy statek zděděný, bonum paternum, b. aviaticum (u starých Čechů hereditas).[3]
související
[editovat]poznámky
[editovat]- ↑ REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. 1. vyd. Voznice : Leda, 2001. 752 s. ISBN 80-85927-85-3. Heslo „dědit“, s. 123.
- ↑ VAJDLOVÁ, Miloslava, a kol. Elektronický slovník staré češtiny. Praha : Oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR, rev. 2021-01-01, [cit. 2022-09-04]. Kapitola děd.
- 1 2 Dědina. In Ottův slovník naučný. Praha : J. Otto, 1893. s:Ottův slovník naučný/Dědina Díl 7, s. 146.
- ↑ Karel Čapek: Hordubal/Kniha první, kap. XIV.
- ↑ Karel Čapek: Hordubal/Kniha první, kap. XI.