pantatínku
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
čeština[editovat]
výslovnost[editovat]
- IPA: [pantaciːŋkʊ]
podstatné jméno[editovat]
- rod mužský životný
význam[editovat]
- vokativ čísla jednotného substantiva pantatínek
- Když přijížděl Hájek třetího dne k večeru k Malé Skaličce, zdvihla se nedaleko silnice pod stromem sedící ženská a rychle k Hájkovi přikročila. Byla to stará Bětka. „Pozdrav vás pánbůh, pantatínku, už od poledne tu čekám na vás, ale jen když jsem se vás dočkala. Copak Madla, vezete nám vzkázání?“ ptala se, uchopivši Hájka za ruku[1]
- „Učinil jsi značné pokroky, můj malíři!“ zvolal posléze s obdivem. A přistoupiv k chalupníkovi, řekl z příma: „Já řku, pantatínku, nechtěl byste syna svého dáti do naší pražské školy malířské?“ „Sám jsem již na to pomýšlel,“ řekl chalupník a dodal rozpačitě: „Ale já jsem chudý —“ „Toť nejmenší překážka!“ přerušil jej professor.[2]
- Že už neměl k mrdu sílu, tak si honil svoji žílu, ač to muže nehodno. Zkrátka - stál už za hovno. Tu však slyší dceru Minku: "Ustrojte se, pantatínku, k rytíři hned máte jít, on za ženu chce mne mít." "Za ženu?" diví se hradní, "zboř se hajzle, hrade spadni, tohle přec nemůže být...[3]
- „To věřím,“ dotvrzoval Fikar. „Holka je arci hezká a bude také tlustě tolary podšitá; ale prosím! to je také ženich! Mezi námi, pantatínku! já ho Kohoutovi nepřeju. On je přece jen cizopanský, a mlynářovic měl by si vzít zdejší holku.[4]