V životném politizujícím významu se slovo v češtině vyskytuje až počátkem 20.let 21.století. Dotehdejší význam byl z žargonu psychiatricko-psychologického. Vychází patrně z anglického výrazu desolate a zřejmě také z francouzského désolé, kterážto obě slova pocházejí z latinského desolatus, jež odvozeno od slovesa dēsōlārī — opouštět, zanechávat, ponechávat na pospas, které vychází z adjektiva sōlus ― sám, samoten. Srovnej např. francouzské désolément, désolation, španělské consuelo, české konzole. Nelze vyloučit, že v nejnovějším významovém posunu sehrála roli i slova dezinformace, dezinterpretace. — K psychiatrickému podvýznamu srovnej např. výrazy jako frustrát, deprivant, jež také přešly z původně odborného jazyka do oblasti obecnějších pejorativ, nadávek.
Je zajímavé pozorovat, jak každý prožívá improvizaci rozdílně, a také pozorovat míru exprese jednotlivých účastníků dramaterapie. M. se držel spíše zpátky a založil svou vlastní podskupinu „dezolátů“ do které se postupně přidávali další členové. Někteří měli tendenci zažehávat větší akci.[1]
„Kolem sebe vidím tendence k omezování svobody slova, skandalizaci, nálepkování, vylučování z veřejného prostoru slovy dezolát, chcimír, odpírač,“ tvrdí Kovářová.[2]
