Zas na rozcestí chlapeckých let stoje otázku kladu si pln nepokoje, co doma zří zde ve mně cizince. Je podvečer a chladná mlha dnes tu. Kdybych byl volil tenkrát jinou cestu, co čekalo na druhé pěšince?[1]
Když sousedé jdou vždycky v podvečeru s kosami domů na mohutných zádech, jich siluety ztrácejí se v šeru pod nebem, jež má blankytový nádech, na pasech brousky se jim kolébají.[2]
Chceš-li více viděti a více slyšeti, přijď v podvečer noci filipojakubské, až vzejde večernice.[3]
Kdys v podvečer jsem stál na břehu řeky. Svit červánků po vlnách jemně splýval, a jak zpěv nymf, tak dojemný a měkký hlas keři táh’ a každý list se kýval.[4]
Podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine.[5]
Kdy vás spatří oko moje, hory drahé, milé hory, vás, vy krásné vonné sady, a ty temné šumné bory? (…) Tě, besídko, v níž co dívka podvečer jsem sedávala, s touhou lásky blahosnivé na milence čekávala?[6]
