Strýček Nimra koupil šimla za půl páta tolaru / přišel domů, popad ženu, tancoval s ní maděru.[1]
Nespadl sníh na Vše svaté v noci, ale nepadl ani na Martina, a už dokonce ne s velkou mocí. „A tak huž je Martin preč i se šimlem, a Kateřinka na koňu ježďat nehumí. Tak meslím huž nedostaneme sníh, haž leda na Mikuláša, nebo haž na vánoce… Copak je po takové zimě!“ hodil stařeček Straka rukou.[2]
Nasedl na šimla a uháněl pryč
Elce pelce strýček Nimra koupil šimla v Kadani / ani nevíš, jak to šimrá, když mi lezeš po dlani.[3]
Tím se pánové konečně rozhovořili po svém, a s cylindry v týle, s límečky ponenáhlu se bortícími, chodili od zvířete k zvířeti, omakávali svalstvo, prohlíželi zuby a kopyta, měřili výšky a délky, hádali se o to, jsou-li šimlové opravdu váhaví, vraníci melancholisčtí a hnědky divoké a je-li užitečnější večerní krmení nebo ranní a kolik litrů vody se má dát koni vypít po představení.[4]
