дѫбъ

staroslověnština

etymologie

Z praslov. *dǫ̂bъ; paradigma přízvuku (c); rod mužský; původně u-kmen.

Srov. stčes. dub, -a/-u; čes., sloven. dub; pol. dąb, dębu; hluž., dluž. dub; kašub. dąb, dãba; polab. dǫb – "dub, strom"; rus. дуб, lok. на дубу́; ukr. дуб; běl. дуб, -а/-у; bulh. дъб; mak. даб; srbochorv. arch. dȗb – "dub, strom"; slovin. dôb.

podstatné jméno

• rod mužský
• o-kmenová deklinace

skloňování

Substantivum	singulár	duál	plurál
nominativ	дѫбъ	дѫба	дѫби
genitiv	дѫба/дѫбѹ?	дѫбѹ	дѫбъ
dativ	дѫбѹ	дѫбома	дѫбомъ
akuzativ	дѫбъ	дѫба	дѫбъі
vokativ	дѫбє	дѫба	дѫби
lokál	дѫбѣ/дѫбѹ	дѫбѹ	дѫбѣхъ
instrumentál	дѫбомь	дѫбома	дѫбъі

^? tvar дѫбѹ pouze ve spojení срьдьцє дѫбѹ [Supr 399, 26]

význam

1. strom
   • въ градѣ ни смокъі бѫдєтъ ни дѫбъ никакъжє – Ve městě nebude ani fíkovník, ani žádný jiný strom. [Supr 301, 12]
2. dub
   • благословл̑ии жрьтвѫ авраамлѭ подъ дѫбомь мамбриискъіимь – Požehnal jsi Abrahámově oběti pod dubem Mambréovým. [EuchSin 15b, 5]

srovnej

1. дрѣво
2. –

související

• дѫбиѥ
• дѫбрава
• дѫбравьнъ