Diskuse:budiž

Osoba rozkazu

Není tvar budiž také (a především) rozkazovacím způsobem pro třetí osobu singuláru? Ostatně, působí tak i uvedený příklad „Chvála věčná budiž Tobě, Bože věčný, v každé době“. — Josef Plch (diskuse) 3. 8. 2012, 23:31 (UTC)

Není, neboť v češtině třetí osoba rozkazovací způsob netvoří. --Reaperman (diskuse) 4. 8. 2012, 21:26 (UTC)

Nu, přirozeně asi ne, ale mám dojem, že se tímto tvarem rozkaz pro třetí osobu nahrazuje (přesněji: říkal to jeden můj učitel, pokud mne neklame paměť). Například se lze často setkat s matematickými formulacemi typu Budiž p přímka rovnoběžná s rovinou ρ… a různými překlady jako Budiž ti země lehká, což je celkem nepochybně jakýsi rozkaz, ale ne ve druhé osobě. Vezmu-li si na paškál větu z příkladu, tj. Chvála věčná budiž Tobě, Bože věčný, v každé době, mám za to, že ve druhé osobě by musela znít Chválo věčná, budiž Bohu v každé době. Při používání budiž se nepoužívá oslovování (budiž + nominativ, nikoli vokativ), tudíž nevidím žádnou druhou osobu, k níž by se požadavek mohl vztahovat. — Josef Plch (diskuse) 21. 9. 2012, 21:28 (UTC)

Zdravím Vás! Ač nejsem odborník na starou češtinu, musím konstatovat, že ve starších vývojových fázích jazyka se imperativ od 3. os sg. tvořil. Je to vidět už ve staroslověnštině moravské redakce. Níže uvádím příklad z Kyjevských listů z 10. stol.; tvary imperativu 3. os. sg. zde vъrěsni a bǫdi.

zъloba naša ne vъrěsni se vъ nasъ . nъ izdrěšenie věčьnoe prisno namъ bǫdi

= Ať zloba naše nezakoření se v nás, nýbrž (ať) stále máme vykoupení věčné.

Na rozdíl od moravské staroslověnštiny, v klasické bulharsko-makedonské staroslověnštině byly tyto imperativní tvary široce vytlačovány opisy s da (viz níže). Srov. dále modernější příklad z kralické Bible, kde je budiž ve funkci 3. os sg.:

Nýbrž kdožkoli chtěl by mezi vámi býti velikým, budiž služebník váš. [Mt 20, 26]

nъ iže ašte choštetъ vęštii byti vъ vasъ . da bǫdetъ vašь sluga (stejná pasáž podle Mariánského čtveroevangelia) -- Jnpatera (diskuse) 23. 9. 2012, 14:46 (UTC)

Jelikož jsme tedy dva na jednoho a už měsíc se neobjevily nové argumenty, provedl jsem v hesle příslušné změny. — Josef Plch (diskuse) 26. 10. 2012, 06:42 (UTC)

Abych se přiznal, tato pře mi přijde spíše filozofická než faktická. Pokud tomu dobře rozumím, stanovisko pana Reapermana je, že současná čeština imperativ 3. os. sg. netvoří a proto zde nemůže být uveden takový popis. Naopak pan Plch by rád viděl v popisu ustrnulou 3. os. sg. Na tom, že ve staré češtině existoval imperativ od 3. os. sg., se ale doufám shodneme (http://www.jardavid.ic.cz/text-textovaoporaHG.pdf, s. 64).– Tento nepodepsaný komentář přidal uživatel Jnpatera (diskuse • příspěvky).

U dokonavých sloves se také neuvádí pasivum a přechodník přítomný, byť tvořit jdou a v minulosti se užívaly.--Zdenekk2 (diskuse) 27. 10. 2012, 08:48 (UTC)

^{Myslím, že cílem žádné ze stran není uvádět tvary imperativu 3. os. sg. u novočeských sloves. Spíše jde o to, jak popsat samotný tvar "budiž", s nímž se setkávám(e) stále poměrně často. Před editací pana Plcha zde byl uveden příklad: „Chvála věčná budiž Tobě, Bože věčný, v každé době“, kde podle mého soudu není uveden etymologický imperativ 2. os. sg., nýbrž jemu homonymní tvar 3. os. sg. A co s tím, toť otázka. Jnpatera (diskuse) 8. 11. 2012, 19:26 (UTC)}

Ó ano, tak nějak to také vidím. Pan Reaperman chtěl k té třetí osobě zdroje (i když myslím, že uvedené příklady mluví za vše) – konečně jsem tedy našel krátkou zmínku, je akceptovatelná? Jde o článek http://www.dts.cz/cgi-bin/dts/dts.fcgi?stranka=3&akce=clanek&kategorie=3&id=156, cituji: „…jde o tvar slovesa býti, samozřejmě poněkud zastaralý, neboť se jako rozkazovací způsob vztahuje k 3. osobě.“ — Josef Plch (diskuse) 23. 2. 2013, 04:02 (UTC)

A našel jsem ještě jeden zajímavý zdroj: v korpusu SYN2010 vydaném Ústavem Českého národního korpusu (ÚČNK) je důsledně odlišeno buď jako rozkaz pro druhou osobu oproti budiž coby rozkazu pro osobu třetí, vizte zde. To už je docela důvěryhodná opora, ne? — Josef Plch (diskuse) 16. 3. 2013, 00:46 (UTC)

Rozdělil bych tento problém na dvě části:

1. Etymologie částice – zde je zmínka o ustrnutí archaického (nebo lépe vymizelého) slovesného tvaru do podoby částice zcela na místě.
2. Archaický slovesný tvar – nejsem proti tomu uvádět i takové tvary, osobně bych na Wikislovníku rád viděl i hesla například o aoristech a imperfektech používaných napříklady v Dalimilově kronice nebo dobovém překladu Vita Caroli, ale nevím zatím, jak to vhodně zaobalit, aby nedocházelo k matení méně informovaných uživatelů. Příznak arch. je totiž u nás užíván (ve srovnání s tímto) i u „výrazně méně archaických“ slov. Například jako my i anglický Wikislovník rozlišujeme současnou a historickou angličtinu; nemaje však odborné lingvistické vzdělání nevím, jestli můžeme podobně oddělovat jako poněkud jiný jazyk i nějakou starou češtinu, a taky jak posuzovat, co tam už patří a co ještě ne. --Milda (diskuse) 26. 10. 2012, 22:32 (UTC)

Děkuji, Mildo, za nástin možného řešení tohoto problému. Staročeská slovesa a jejich tvary by byly (alespoň pro mne) velmi zajímavé. Pokud se dobře pamatuji, staročeština (či stará čeština) označuje jazyk památek do konce 15. stol. Nicméně problému datace by se dalo úplně vyhnout citováním staročeského slovníku. Jnpatera (diskuse) 8. 11. 2012, 19:26 (UTC)