argot
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
čeština
[editovat]výslovnost
[editovat]- IPA: [ˈʔarɡɔt]
dělení
[editovat]- ar-got
podstatné jméno
[editovat]- rod mužský neživotný
skloňování
[editovat]| pád \ číslo | jednotné | množné |
|---|---|---|
| nominativ | argot | argoty |
| genitiv | argotu | argotů |
| dativ | argotu | argotům |
| akuzativ | argot | argoty |
| vokativ | argote | argoty |
| lokál | argotu | argotech |
| instrumentál | argotem | argoty |
význam
[editovat]- krycí mluva používaná k utajené komunikaci, například mezi zločinci
- Český argot čerpal z bohaté studnice výrazů jazyka jidiš, cikánštiny a německé gaunerské hantýrky rotwelsch (kde má onu utajenost naznačovat ono welsch = „vlašsky“, ale konkrétně spíše „všelijak jinak než německy“).[1]
- Argot však znamená: jazykem vládne jednotlivec, jazyk vládne skutečností. Argot je permanentní negace: rozbíjí daný jazyk, rozbíjí danou skutečnost. Argot se vzpírá proti platnému jazykovému řádu jako přední formě sociální vázanosti; proti jazyku jako útvaru dějinného objektivního ducha. Argot se snaží neustále odhalovat bezpodstatnost jazykové normy a klam jejího vnucování. (…) Nejvyšší francouzská společnost již za Ludvíka XV. si pohrávala s argotem. Paříž mondénní 19. století stále koketuje s argotem; stará horní vrstva projevuje sklon k jazykovému deklasování.[2]
synonyma
[editovat]související
[editovat]poznámky
[editovat]- ↑ Jan Chloupek: O sociální a územní rozrůzněnosti češtiny. In: Kultura českého jazyka: [sborník]. 1. vyd. Liberec: Severočeské nakladatelství, 1969. 157 s. Str. 68.
- ↑ Pavel Trost: O pražském argotisování, in Slovo a slovesnost, 1. ročník, Praha 1935
externí odkazy
[editovat]
Článek Argot ve Wikipedii
