mroucí

čeština

Vlastně příčestí přítomné činné od slovesa mřít.

(knižně) který umírá, mře; odumírá, slábne, zaniká apod.
- Když byl mroucí'Félkövér szöveg' Mistr ještě naživu, takže se už zdálo, že ho tady snad Bůh zapomněl, nedalo mně to a při jedné z audiencí sebral jsem odvahu a podrobil starce zkoušce z antické moudrosti a mužnosti:^[1]
- O půl jedenácté přišla paní Olga Fastrová opět k vědomí a přála si přivolati duchovního správce z Vinohrad. Za všeobecného ticha řekla mroucím hlasem k velebnému pánovi: „Překrásně vypadá na bílých etamínových šatech složení a uspořádání okrasy azurové, pracované ručně na vytahaných nitkách se širokou síťovanou vložkou, jejíž nádherný vzor se nejlépe uplatní. Obrázek, provedení a označení k rozdělení azur obsaženo v objednaném střihu. Okrasa nalézá se na předních dílech blůzy a sukně, též na dílech kimonových. Zde tvoří ukončení rukávů užší vložka.“ Potom upadla do agónie, ze které se probudila před polednem, slabě se vztýčila v polštářích a řekla... (…) To byla její poslední slova. Krátce nato upadla do bezvědomí, ze kterého se již neprobrala. Skonala tiše a klidně, tak jako byl celý její život v mírném souladu s akcionáři Národní politiky.^[2]