spoluurčit

čeština

výslovnost

• IPA: [ˈspɔlʊʔʊrt͡ʃɪt]

dělení

• spo-lu-ur-čit

sloveso

• dokonavé
• tranzitivní

časování

Oznamovací způsob

osoba	číslo jednotné			číslo množné
	1.	2.	3.	1.	2.	3.
přítomný čas	spoluurčím	spoluurčíš	spoluurčí	spoluurčíme	spoluurčíte	spoluurčí

Rozkazovací způsob

osoba	číslo jednotné	číslo množné
	2.	1.	2.
	spoluurči	spoluurčeme	spoluurčete

Příčestí

rod	číslo jednotné			číslo množné
	mužský životný i neživotný	ženský	střední	mužský životný	mužský neživotný a ženský	střední
činné	spoluurčil	spoluurčila	spoluurčilo	spoluurčili	spoluurčily	spoluurčila
trpné	spoluurčen	spoluurčena	spoluurčeno	spoluurčeni	spoluurčeny	spoluurčena

Přechodníky

rod	číslo jednotné		číslo množné
	mužský	ženský střední	mužský ženský střední
minulý	spoluurčiv	spoluurčivši	spoluurčivše

význam

1. podílet se na stanovení, určení; také rozhodnout; sehrát roli v rozhodnutí
   • Snad to byla ale také jeho vlastní těžká celoživotní práce, která spoluurčila, že humanistické studium bylo v jeho očích nepraktické a tudíž méněcenné. Zásadně ale bylo projevem jeho vůle, že tak jako on, bude, ba musí být i jeho syn státním úředníkem.

překlady

1. • angličtina: co-determine
   • němčina: mitbestimmen, mitentscheiden
   • ruština: соопределить

synonyma

1. spolurozhodnout

související

• spoluurčovat
• spoluurčený
• určit
• spoluurčení