týn

Možná hledáte tyn, Týn nebo tynn.

čeština

výslovnost

• IPA: [tiːn]

dělení

• týn

varianty

• (zastarale) tejn

etymologie

Ze staroslovanského tynъ — „zeď“, jež vzhledem k rodu slova a k počátečnímu t- nepochybně pochází z germánštiny, z maskulina *tūna-z. Z toho pochází také staronorské, staroanglické a starosaské tūn (z něho mj. anglické town — město), starohornoněmecké zūn, nizozemské tuin — zahrada a novohornoněmecké Zaun. Germánské *tūna-z bylo přejato z keltského dūnum, ale slovanské tynъ bylo přejato velmi záhy, ještě před změnou ū na y. Z jakého germánského jazyka nebo kdy přibližně k tomu došlo, není známo. Podle Bezlaje a Baudota slovo pochází z předindoevropského substrátu.

Ze slova „týn“ vzniklo sloveso týniti a z něho postverbální moravské podstatné jméno týňka (laťka). Dále ze slova pochází jihočeské přetejnit (přehradit) a vytejnit (rozdělit). Slovo se dochovalo v místních jménech Týn, Týnec, Týniště, apod. Ze staroslovanského tynъ vzniklo také staroruské tynъ — „plot, zeď“, ruské тын (plot kůlový i pletený), polské tyn (plot, zeď) a místní jméno Tyniec, chorvatské tin (stěna), slovinské tin (stěna, ohrada).

podstatné jméno

• rod mužský neživotný

skloňování

pád \ číslo	jednotné	množné
nominativ	týn	týny
genitiv	týna / týnu	týnů
dativ	týnu	týnům
akuzativ	týn	týny
vokativ	týne	týny
lokál	týně / týnu	týnech
instrumentál	týnem	týny

význam

1. (zastarale) místo opevněné hradbou, tvrz nebo hrad; původně kůly, plaňkami nebo sruby hrazené místo bez příkopu nebo náspu na rozdíl od hradu nebo tvrze
2. (knižně) středověký týn (1)
3. (archaicky, staročesky) plot, ohrada

překlady

1. —
2. —
3. archaicky ohrada

   • polština: (archaicky) tyn m

související

• týnský
• týnec
• týneček
• týniště
• týnice
• Týn
• týniti
• otýniti

slovní spojení

• Horšovský Týn
• Týn nad Vltavou
• Týn nad Bečvou
• Karlův Týn

externí odkazy

• Rozcestník Týn ve Wikipedii