Jsou kočky pýcha domu; v milosti je mají i vážný učenec i ti, kdo v lásce planou jsou měkké, úlisné i zimomřivé; stranou že rády sedají, též jim se podobají.[1]
V 30. hl. Dalimilovy kroniky čteme na př., jak knězi (knížeti) Václavovi, když byl u bratra na hody v Boleslavi, „jeden bohobojný“ dával osedlaného koně s výstrahou před úmysly Boleslavovými a jak sv. Václav mu odpověděl: „Toť jáz, báťo, dobřě vědě (vím). Z tvé viery děkuju tvéj milosti, ale juž sem byl živ i přieliš dosti…“[3]
