Příloha:Slovníček jazykovědných pojmů

Z Wikislovníku
Přejít na: navigace, hledání

Na této stránce naleznete vysvětlení jazykovědných pojmů používaných na Wikislovníku. Tam, kde je to možné, je odkazováno na podrobnější výklad na Wikipedii.

A[editovat]

abessiv
mluvnický pád vyjadřující nepřítomnost nebo nedostatek něčeho, někoho; v češtině není; viz Wikipedie
ablativ
mluvnický pád, kterým se vyjadřuje zejména odluka, popř. povrchové východisko pohybu či děje[1]; v češtině není; viz Wikipedie
abreviace
(a) zkracování slov nebo kombinací ve zkratky[1]
(b) viz abreviatura
abreviatura
zkratka slova nebo kombinace slov neslovní povahy[1]; viz Wikipedie
adagium
viz přísloví
adessiv
mluvnický pád vyjadřující statické umístění na povrchu;[1] v češtině není; viz Wikipedie
adjektivum (též přídavné jméno)
slovní druh vyjadřující především kvalitu, vlastnosti (substanci), popř. vztahy (jako vlastnictví, přináležitost), ve větě zejména jako atribut substantiva[2]; viz Wikipedie
adverbiale
viz příslovečné určení
adverbium
viz příslovce
afereze (též proziopeze)
redukce počáteční hlásky nebo slabiky slova[3]
afix
jednotlivý morfém (s gramatickou, funkční nebo slovotvornou povahou), který se připojuje ke slovu zpředu, zezadu nebo zevnitř[3]; viz Wikipedie
afixace
tvoření (utvoření) slov odvozováním pomocí afixů[3]
agens
(skutečný, reálný) původce děje; v aktivní větě často shodný se subjektem[3]
aglutinace
typ morfologické operace spočívající v prostém (mechanickém) připojení (gramatických) morfémů v řadě za sebou, obvykle více najednou[4][3]
akcent
(a) viz slovní přízvuk
(b) (volně) příznakový způsob výslovnosti cizince, případně nářečního mluvčího[3]
aktivum (též slovesný rod činný)
základní slovesný rod vyjadřující to, že subjekt je agentem (původcem děje); viz Wikipedie
akuzativ
mluvnický pád, kterým se vyjadřuje zejména přímý objekt, dále též i cíle pohybu;[5] v češtině 4. pád; viz Wikipedie
aletnonymum
etnonymum, které kmen nebo národ dostal od sousedů (např. Němci)[6]
allativ
mluvnický pád vyjadřující povrchový cíl děje;[5] v češtině není; viz Wikipedie
anaptyxe
druh epenteze, vkládání hlásky do vnitřku slova pro ulehčení výslovnosti obtížně artikulovaných shluků;[7] např. sedum nebo ideaideje
animatum (též rod mužský životný)
jeden ze jmenných rodů patřící pod maskulina (zejm. ve slovanských jazycích)
antonymum (též opozitum, slovo protikladné)
slovo nebo výraz pojmenovávající denotát mající s opačným slovem (nebo výrazem) opačný význam[8]; rozlišují se vlastní antonyma (významové jednotky mající opačný význam, aniž by se vzájemně podmiňovaly, např. rychlý : pomalý), komplementární (opačné významové jednotky se nutně podmiňují nebo doplňují, např. muž : žena) a konverzní (jedna významová jednotka představuje sémantický obrat druhé, např. koupit : prodat)[9]; viz Wikipedie
antroponymum
vlastní jméno jednotlivého člověka (vlastní jméno osobní) nebo skupiny lidí (skupinové antroponymum)[10]; viz Wikipedie
aorist
apelativum (též obecné jméno)
jméno, které neoznačuje individuální denotát,[8] tedy které není propriem; viz Wikipedie
argot
atribut
augmentativum (též slovo zveličelé)
slovo se zveličelým významem nebo s hrubším významem ve srovnání s neutrálním slovem příbuzným; opakem je diminutivum; viz Wikipedie
autoetnonymum
etnonymum, které si dal kmen nebo národ sám (např. Deutsche)[6]

B[editovat]

C[editovat]

citoslovce (též interjekce)
slovní druh vyjadřující především samostatně hodnotící emoce a intelektuální postoje mluvčího, kontakt s posluchačem či zvířetem (včetně pozdravů a různých kontaktových výrazů) nebo imitují některé zvuky[11]; viz Wikipedie

Č[editovat]

čas (též tempus)
kategorie slovesa členící časové kontinuum do menších částí (např. v češtině do času minulého, přítomného a budoucího), zvláště vzhledem k okamžiku promluvy a aktuálnosti či neaktuálnosti[12]; viz Wikipedie
částice (též partikule)
slovní druh vyjadřující různé gramatické a modální vztahy ve větě nebo vztahy mezi mluvčím a obsahem věty (postoje, včetně otázky a záporu)[13]; viz Wikipedie
číslo
číslovka (též numerale)
slovní druh vyjadřující kvantitu, resp. přesné množství[14]; viz Wikipedie

D[editovat]

dativ
mluvnický pád, kterým se vyjadřuje zejména nepřímý (obvykle životný) objekt, popř. i směr nebo cíl děje; v češtině 3. pád[15]; viz Wikipedie
deklinace
delativ
denotát
dialekt (též nářečí)
jazykový útvar (varieta) omezený na určité území a lišící se od jiných dialektů nebo spisovného jazyka; viz Wikipedie
dialekt sociální
viz sociolekt
diminutivum (též zdrobnělina, slovo zdrobnělé)
slovo se zdrobnělým významem ve srovnání s neutrálním slovem příbuzným, často s pozitivními konotacemi; opakem je augmentativum; viz Wikipedie
duál
dubleta

E[editovat]

ekvativ
elativ
mluvnický pád vnitřního východiska pohybu či děje (základním významem je "z místa pryč"); v češtině není; viz Wikipedie
epenteze
vkládání nebo vsouvání dalších hlásek do slova pro ulehčení výslovnosti obtížně artikulovatelných shluků; rozlišuje se proteze a anaptyxe[7]
essiv
mluvnický pád vyjadřující existenci nebo momentální funkci nebo roli něčeho či někoho někde; v češtině není[16]; viz Wikipedie
etnonymum
vlastní jméno kmene nebo národa[6]; viz Wikipedie
etymologie
eufemismus
ezáfet

F[editovat]

femininum (též rod ženský)
jeden ze jmenných rodů
figura
jazyková jednotka, která nenese význam; zejména foném, slabika, písmeno[17]; viz Wikipedie
fiktonym
finál
flexe
foném
fonetika
fonologie
fráze
frazém (též frazeologismus)
základní jednotka frazeologie; kombinace prvků (obvykle slov nebo slovních spojení) různých funkcí a typů, z nichž alespoň jeden je z hlediska ostatních členem „extrémně omezeného a uzavřeného paradigmatu[18]; viz Wikipedie
frazeologie
futurum
futurum II

G[editovat]

genitiv
genus
viz rod jmenný
genus verbi
viz rod slovesný
gerundium
gerundivum
glosém
gradace
gramatika

H[editovat]

hláska
homofon
homograf
homonymum
hypokoristikum (též hypokoristikon)
domácké nebo mazlivé jméno, někdy též i zdrobnělé[19] (např. Jarek); viz Wikipedie

Ch[editovat]

I[editovat]

idiolekt
jazyk jednotlivce; tj. jeho osobní „výběr“ z celonárodního jazyka[20]; viz Wikipedie
idiom
(a) ustálené slovní spojení (přesněji frazém) typické pro určitý jazyk, zpravidla nepřeložitelné doslova[21]; viz Wikipedie
(b) (úžeji) frazém, jehož význam není odvoditelný (derivovatelný) z významu jeho částí (komponentů)[21]; viz Wikipedie
ilativ
imperativ
imperfektum
inanimatum (též rod mužský neživotný)
jeden ze jmenných rodů patřící pod maskulina (zejm. ve slovanských jazycích)
indikativ
inanimatum
inesiv
infinitiv
infix
viz vpona
instrumentál
interjekce
viz citoslovce
intranzitivní
IPA
International Phonetic AlphabetMFA, mezinárodní fonetická abeceda; viz Wikipedie

J[editovat]

jazyk
v mozku uložený systém jednotek, pravidel, modelů a konvenčních kolektivních norem sloužící k tvorbě promluv; základní prostředek lidské komunikace[22]; viz Wikipedie
jazyk spisovný
jazyková jednotka
minimální, na dané rovině jazykového systému dále nerozložitelná abstraktní jednotka[23]
jmenný rod
viz rod jmenný
jméno (též nomen)
souhrnné označení pro substantivum, adjektivum, zájmeno a číslovku; nezaměňovat s vlastními jmény (!); viz Wikipedie
jméno obecné
viz apelativum
jméno vlastní
viz proprium

K[editovat]

kalk
kardinalium
kauzál
kolokace
kolokvialismus
komitativ
komparace
komparativ
kompozitum
koncovka
kondicionál
konjugace
konjunkce
viz spojka
konjunktiv
konsekutivní čas
konsonanta
křestní jméno
viz rodné jméno

L[editovat]

lemma
lokál

M[editovat]

maskulinum (též rod mužský)
jeden ze jmenných rodů; ve slovanských jazycích (tedy i v češtině) se dále člení na maskulina životná (animata) a neživotná (inanimata)
metafora
moce
modální sloveso
morfém
nejmenší jazyková jednotka s vlastním (věcným nebo gramatickým) významem; viz Wikipedie
morfologická operace
obecná operace, jíž se tvoří slovo nebo jeho tvar[4]
multiverbizace

N[editovat]

nářečí
viz dialekt
neologismus
neutrum (též rod střední)
jeden ze jmenných rodů
nominativ
notarikon
neutrum
numerale
viz číslovka

O[editovat]

objekt
okazionalismus
příležitostný, zpravidla jednorázový autorský neologismus často nějak ozvláštňující situaci nebo vyjadřující osobní postoj pisatele či mluvčího[24]
onomastika (též onomatologie)
část lingvistiky studující a popisující propria[25]; viz Wikipedie
onomatologie
viz onomastika
onomatopoia (též zvukomalebná citoslovce)
část citoslovcí, jejichž forma víceméně věrně odráží zvuky reálného světa[25] (např. "kuku" jako zvuk kukačky); viz Wikipedie
onomatopoický
zvukomalebný, patřící k onomatopoii[25]
opozitum
viz antonymum
ordinalium
ortoepie
ortofonie
ortografie

P[editovat]

pád
palindrom
slovo, slovní spojení nebo věta znějící zepředu i zezadu stejně, obvykle za účelem jazykové hříčky[26]; viz Wikipedie
paremium (též parémium[27])
přísloví, pořekladlo, úsloví[28]; viz Wikipedie
participium
partikule
viz částice
partitiv
pasivum
perfektum
písmeno
plurál
plurale tantum
plusquamperfektum
podmět
viz subjekt
pořekadlo
podstatné jméno
viz substantivum
pomocné sloveso
posesivita
přivlastňování
posesivum
postpozice
viz záložka
predikace (též přisuzování)
vztah spojující predikát se subjektem a připisující subjektu nějakou činnost, stav, vlastnost apod. vyjádřenou predikátem[29]; viz Wikipedie
predikát (též přísudek)
jeden ze dvou základních větných členů, který něco vypovídá o subjektu[29]; viz Wikipedie
predikativum
prefix
viz předpona
prepozice
viz předložka
preteritum
prezens
pronomen
viz zájmeno
proprium
protetický
mající povahu proteze; sloužící protezi nebo z ní vyplývající[30]; viz Wikipedie
proteze
druh epenteze, předsouvání hlásky (resp. její vkládání) před začátek slova pro ulehčení výslovnosti obtížně artikulovaných shluků;[30] např. nářeční Holomóc místo Olomouc, obecné vokno místo okno apod.; viz Wikipedie
proverbium
viz přísloví
proziopeze
viz afereze
předložka (též prepozice)
slovní druh vyjadřující především vztah mezi slovesem a substantivem (mluvit o dovolené), řidčeji mezi substantivy navzájem (otec s matkou) nebo modifikující substantivum v samostatnou adverbiální konstrukci (v pátek)[13]; viz Wikipedie
předpona
přechodník
přezdívka
přídavné jméno
viz adjektivum
příjmí
příjmení
přípona
příslovce (též adverbium)
slovní druh pojmenovávající především názvy okolností procesů nebo okolností vlastností, vyjadřuje tedy kvantitu nebo kvalitu, místo, čas, způsob, míru, příčinu aj.[31]; viz Wikipedie
příslovečné určení (též adverbiale)
větný člen obvykle rozvíjející sloveso významem okolností, zejména místa, času, způsobu, příčiny apod.[3]; viz Wikipedie
přísloví (též adagium[27], proverbium[32])
ustálený větný výraz (někdy metaforický) vyjadřující poučení založené na tradované zkušenosti[27]; viz Wikipedie
přísudek
viz predikát
přisuzování
viz predikace
přízvuk
příznak
pseudoandronym (též pseudoandronymum)
pseudonym ženy obsahující alespoň jedno jméno mužské (např. Jiří Sumín — vlastním jménem Amálie Vrbová)[6]
pseudonym (též pseudonymum)
pseudogynekonym (též pseudogynekonymum)
pseudonym muže obsahující alespoň jedno jméno ženské (např. Jaroslav Maria — vlastním jménem Jaroslav Mayer)[6]

Q[editovat]

R[editovat]

rod jmenný (též genus)
kategorie jmen sloužící k bližšímu členění substantiv, zvláště pro účely flexe; počet rodů se liší dle jazyků; slovanské jazyky (včetně češtiny) rozlišují maskulinum, femininum a neutrum, přičemž vnitřní členění maskulin na životná a neživotná vlastně vytváří rod čtvrtý[33]; viz Wikipedie
rod slovesný (též genus verbi)
gramatická kategorie slovesa vyjadřující vztah slovesného děje a jeho agentu, resp. subjekt věty[34]; viz Wikipedie
rodné jmeno (též křestní jméno)
jméno či soustava jmen, pod kterými je jednotlivý člověk znám; viz Wikipedie

Ř[editovat]

S[editovat]

sémantika
lingvistická disciplína zabývající se významem a použití jazykových jednotek, znaků a jejich řetězců[35]; viz Wikipedie
sémiotika
obecná nauka o znacích a znakových systémech; viz Wikipedie
singulár
singulare tantum
slabika
slang
slovesné podstatné jméno
viz verbální substantivum
sloveso (též verbum)
slovní druh, jehož hlavní funkcí je tvořit predikát (přísudek) (resp. jeho základ), tedy vypovídat něco o subjektu, pojmenovávat stav nebo jeho změnu[36]; viz Wikipedie
slovní druh
základní jazyková kategorie; obecná třída zahrnující tu část slovní zásoby jazyka, která má (zejména) společnou funkci nebo podobný typ významů[37]; viz Wikipedie
slovní základ
slovo
slovotvorba
spojka (též konjunkce)
slovní druh označující vztah, resp. vyznačující druh spojení mezi slovy, výrazy nebo větami[38]; viz Wikipedie
spona (též kopula)
spřežka
status absolutus
status constructus
zvláštní tvar substantiva v některých jazycích (např. v hebrejštině), který vyjadřuje určitý vztah (zejména posesivní nebo genitivní) k následujícímu substantivu, tzv. statutu absolutu[39]
status determinatus
subjekt (též podmět)
jeden ze dvou základních větných členů obvykle (v aktivní větě) vyjadřující agenta, jemuž se v predikátu přisuzuje nějaký děj, stav ap.[40]; viz Wikipedie
subjunktiv
sublativ
substantivum (též podstatné jméno)
základní (a nejpočetnější) slovní druh pojmenovávající různé entity, resp. substance (názvy osob, zvířat, věcí konkrétních i abstraktních, míst apod.); ve větě může plnit funkci subjektu i objektu[2]; viz Wikipedie
substantivum verbale
viz verbální substantivum
sufix
viz přípona
sufixace
tvoření slov připojením přípony za kmen základu (např. slovo sadař vzniklo připojením přípony -ař za kmen sad); dále též tvoření slov za pomocí slovního základu bez připojení přípony (např. vrhnout -> vrh) nebo jen s připojením koncovky (např. ztratit->ztráta, -a je koncovka, nikoli přípona[41]
superesiv
superlativ

Š[editovat]

T[editovat]

terminativ
theonymum
vlastní jméno bohů a bohyň (např. Perun, Diana) [6]
transgresiv
viz přechodník
translativ
tranzitivní

U[editovat]

univerbizace
úsloví
utrum (též společný rod, commune)
jmenný rod, vyskytující se například ve švédštině, kde vznikl sloučením rodů mužského a ženského, zatímco rod střední zůstal nedotčen

V[editovat]

variace
varianta
varieta
verbální substantivum (též slovesné podstatné jméno, substantivum verbale)
substantivum derivované od slovesa; vyjádření slovesného děje substantivní formou (např. stavět – stavení); Poznámky: toto substantivum je bez větší dějové nosnosti a nehodí se tak pro vyjádření slovesného výrazu silně dějového; není schopno rozlišovat slovesný rod trpný (pasivní) nebo činný (aktivní), ani rod zvratný, proto je připisování se/sebe obvykle zbytečné a obvykle se nepřipisuje - výjimkou jsou např. pasivní děje, kde zvratné zájmeno má na sobě důraz a je v něm silné pojetí předmětu (např. „Tohle vychloubání a vynášení se nemohu ani poslouchat“.)[42]
verbum
viz sloveso
věta
větný člen
víceslovné pojmenování
vlastní jméno
vokál
vokativ
vpona
výpůjčka

W[editovat]

X[editovat]

Y[editovat]

Z[editovat]

zájmeno (též pronomen)
slovní druh sloužící především k vyjádření substituce (tedy k nahrazení substantiv a adjektiv) a k ukazování (tenhle, tamten)[31]; viz Wikipedie
záložka (též postpozice)
slovní druh vyjadřující především vztah mezi slovesem a substantivem, řidčeji mezi substantivy navzájem nebo modifikující substantivum v samostatnou adverbiální konstrukci; na rozdíl od předložek, které se staví před substantivum, se záložky staví za ně; v češtině se nevyskytují[13]
zkratka
viz Wikipedie
značka
přesně definovaný grafický symbol (např. hl — hektolitr, A — ampér, mf — mezzoforte)[43]
znak
věc nebo forma zastupující něco jiného; nejběžněji slovo, dále víceslovné pojmenování, též morfém[17]; viz Wikipedie

Ž[editovat]

Další zdroje[editovat]

Použité zdroje[editovat]

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 257.
  2. 2,0 2,1 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 201.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 258.
  4. 4,0 4,1 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 134.
  5. 5,0 5,1 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 259.
  6. 6,0 6,1 6,2 6,3 6,4 6,5 KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana. Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 978-80-7106-484-8. S. 43.
  7. 7,0 7,1 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 128.
  8. 8,0 8,1 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 260.
  9. ČERVENÁ, Vlasta. K lexikálním kontrastům v české slovní zásobě. Naše řeč, 1979, roč. 62, čís. 3. Dostupné online. ISSN 0027-8203.
  10. KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana. Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 978-80-7106-484-8. S. 42.
  11. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 207.
  12. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 325.
  13. 13,0 13,1 13,2 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 206.
  14. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 205.
  15. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 264.
  16. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 271.
  17. 17,0 17,1 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 23.
  18. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 273.
  19. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 279.
  20. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 17.
  21. 21,0 21,1 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 280.
  22. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 13.
  23. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 285.
  24. STANĚK, V.. Okazionalismy v současné české publicistice. Naše řeč, 2002, roč. 85, čís. 2. Dostupné online. ISSN 0027-8203.
  25. 25,0 25,1 25,2 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 302.
  26. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 304.
  27. 27,0 27,1 27,2 ČERMÁK, František. Základní slovník českých přísloví. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2013. ISBN 978-80-7422-258-0. S. 5.
  28. In PETRÁČKOVÁ, Věra, et al. Akademický slovník cizích slov. Praha : Academia, 1995. ISBN 80-200-0524-2. Díl II., heslo paremie, s. 568.
  29. 29,0 29,1 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 309.
  30. 30,0 30,1 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 311.
  31. 31,0 31,1 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 204.
  32. In PETRÁČKOVÁ, Věra, et al. Akademický slovník cizích slov. Praha : Academia, 1995. ISBN 80-200-0524-2. Díl II., heslo proverbium, s. 629.
  33. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 141.
  34. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 275.
  35. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 317.
  36. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 329.
  37. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 268.
  38. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 290.
  39. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 146.
  40. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda : přehled a slovníky. Praha : Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0. S. 322.
  41. ŠMILAUER, Vladimír. Novočeské tvoření slov. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1971. 220 s. S. 12.
  42. BEČKA, Josef. Kapitoly o českém slovese: II. O podstatném jméně slovesném. Naše řeč, 1933, roč. 17, čís. 8. Dostupné online. ISSN 0027-8203.
  43. KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana. Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 978-80-7106-484-8. S. 565.